Z ulice se line
zpěv-
lidi konečně vypadají
jako květiny
policajti odevzdali
odznaky
armáda nechala sešrotovat zbraně i stejnokroje. už
nepotřebujeme kriminály ani noviny ani blázince a
zámky na dveřích.
do bytu mi vběhne nějaká ženská
a křičí:
ZMOCNI SE MĚ! POMILUJ MĚ!
je nádherná jako doutník
po stejku. zmocním
se jí.
ale jen co odejde
něco mě popadne
zamknu dveře
jdu ke stolu a ze šuplíku vytáhnu
pistoli. taky umí milovat,
po svém.
LÁSKU! LÁSKU! LÁSKU! zpívá dav
v ulicích.
vystřelím přes okno
sklo mě pořeže v obličeji
a na rukou. sejmu dvanáctiletýho kluka
starce s plnovousem
a rozkošnou dívenku připomínající keř
šeříku.
dav přestane zpívat a
zadívá se na mě.
stojím v rozbitém okně
ve tváři
krev.
,,tímto,'' zařvu na ně, ,,bráním
vlastní ubohost a právo nikoho
nemilovat!''
,,nechte ho bejt'' ozve se někdo,
,,je to blázen. příliš dlouho vedl
zpustlej život.''
jdu do kuchyně
sednu si a naliju si
sklenku whiskey.
dojdu k závěru, že jedinou definicí
Pravdy (která se neustále mění)
je toto; je to věc nebo čin nebo
názor, který dav
odmítá.
ozve se bouchání
na dveře. ta samá ženská
je krásná, jako když na zahradě
najdeš velkou
tlustou žábu.
zbývají mi dvě kulky.
vypálím
obě.
a ve vzduchu jen
oblaka. ve vzduchu jen
déšť. lidský život je tak krátký, že se
smyslu nikdo nedobere a
ty haldy knih jsou vlastně
nanic.
sedím a poslouchám
jak zpívají
sedím a poslouchám
je.
Autor: Charles Bukowski
Kniha: Příliš blízko jatek
Vydavatelství: argo
Žádné komentáře:
Okomentovat