čtvrtek 23. července 2015

35/10

Když před zrcadlem kartáčuji dceři
 její hebké kaštanové vlasy,
pozoruji šedé záblesky na své hlavě,
jak za ní stojím jako prostříbřená služebná. Proč 
začínáme odcházet, když oni 
začínají přicházet, proč mi fald
na krku vyvstává za něžného hrocení
jejích boků? Zatímco má pleť vysychá
a důlkovatí, ona se otevírá jako šťavnatý,
dokonalý květ na hrotu kaktusu;
zatímco mým tělem propadají poslední
naděje na dítě, třeba i nepovedené,
přezka její kabelky plné vajec, oblých
a pevných jak žloutky na tvrdo, se už už
chystá zacvaknout. Před spaním jí kartáčuji 
rozcuchané voňavé vlasy. To je ten prastarý
příběh - nejstarší na naší planetě - 
příběh nahraditelnosti.

Kniha: Papežův penis a jiné básně
Autor: Sharon Oldsová
Vydavatelství: Host


pondělí 20. července 2015

Balada z nemocnice

Dvacet lůžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných,
na tvářích horečné jíní
a na rukou padlý sníh.

V koutě, jenž se věčně stmívá,
od okna nejdál v jizbě té
leží, trpí, odpočívá
člověk, číslo třinácté.

,,Pane doktor, slunce svítí
do všech loží mimo mé.
Proč v kout jste dal mě položiti,
když bez slunce hned zemřeme?

Kdyby na hruď svítilo mi
jak jiným denně na pozdrav,
zítra už bych lámal hromy
a byl bych jako ryba zdráv.

Montér jsem a musím žíti,
mám v hlavě velký vynález,
aeroplán chci sestrojiti,
jenž s celou zemí by se vznes

a přeložil ji v kraje jiné,
v okruh laskavějších hvězd,
kde chudák lehko nezahyne.
Nemluvím z cesty! Na mou čest!

Proto tam, kde slunce svítí,
dejte mě hned přeložit.
Mám-li stroj ten sestaviti,
musím k tomu přece žít!''

,,Dvacet lůžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných.
Jak dát vás tam, kde leží jiní,
když slunce chce mít každý z nich.

Však počkejte -  u okna leží
fthisis gallopans, - číslo tři,
ač slunce má, přec dýchá s těží
a konec týdne nespatří.

Až umře, dám vás přeložiti
do jeho slunné postele.
Teď musíte však léky píti.
Jste jako oheň po těle.''

Ubíhá noc prvá, druhá,
jitro mdlé se plíží z niv,
chorý hlídá svého druha,
ale ten je ještě živ.

V koutě zatím nemoc tuhá
tiskne víc, než tiskla dřív,
chorý čeká na smrt druha,
kdo ví, dočká-li se živ?

Ubíhá šestá, sedmá, -
v tmavém koutě zved se muž,
v očích oheň, v rukou led má,
čekal strašně dlouho už.

Po síni jde tichým krokem,
všechno spí a všechno spí,
spí i ten, co je mu sokem,
úbytě rychlé, číslo tři.

Ruce na hrdlo mu krade,
ruce stiská ze všech sil.
,,Chtěl jsem žit, kamaráde,
proto jsem tě uškrtil.''

Ráno nesou v pytlovině
mrtvé tělo, číslo tři,
soumrak do celé pad síně,
v oknech hvízdá povětří.

Chorý, který ležel v stínu,
přenes je k oknu blíž.
Bože, ty znáš jeho vinu,
zda mu, bože, odpustíš?

První den bez slunce přešel,
marně čekal chorý naň,
druhý den bez slunce přešel, 
chorý smutně sklonil skráň,

třetího dne slunce vstalo,
v okna střáslo zlatý pel,
devatenáct loží hřálo,
mrtvý je už neviděl.


Kniha: Balady
Autor: Jiří Wolker
Nakladatelství: Doplněk