pondělí 18. ledna 2016

FRAGMENTY

Do úlů domovů
vem jak vem
snášejí lidské včeličky
co dá i nedá se
na úkor druhů

na úkor druhu
jenž na vzdech blízko je
údělu praještěrů

---

Kdyby bylo pravdou
že se mrtví z nelibosti
obracejí v hrobě

dávno by už Zemská kůra
popraskala ve švech

autor: Petr Burian
kniha: Úzkost
vydavatelství: PmD- Poezie mimo domov

pátek 2. října 2015

Za jednou z barikád..

Za jednou z barikád, jež padla teprve,
když došla munice, na dlažbě od krve,
dvanáctiletý špunt byl zajat s dospělými.
Kapitán gard se ptá: - Patříš k nim ? - Hoch se vzpřímí
a hrdě přisvědčí. - Pak zastřelím tě! -
Ozve se povel: - Pal! - A v hrůzné odvetě
chlapcovy soudruhy déšť kulek u zdi požne.
Teď na řadě je on. - Bylo by, pane, možné,
abych jen hodinky odnesl matce ? -- Jak:
Chceš zdrhnout ? -- Vrátím se! -- Bojíš se o kejhák,
ty uličníku, viď, a chtěl bys fouknout! -- Ba ne -
- Kde bydlíš ? -- Za rohem. Hned, pane kapitáne,
se vrátím! -- Tak si běž! - Odběhl. Vojáci
měli z té naivní, dětské lsti legraci
a umírající doprovázeli steny
jejich smích; ten však ztich, když bledý, uřícený
se chlapec přihnal zpět a v pýše dojemné
řek důstojníkovi: - Tak tady máte mne! -


autor: Victor Hugo

PRŮCHODNÍ 2

Každý příběh končí ve větvích
stromů jimiž vánice se žene
Někdy mám srdce blátem
zablácené
a nevím co je dávný lidský smích
Mám křičet? Bát se pro každý
svůj hřích?
To raděj vzhlédnu k střechám
pod radnicí
a uvidím tam šedou holubici
v zmrzlém hnízdě sedět
na vejcích

autor: Tomáš Lotocki
kniha: Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně
vydavatelství: Větrné mlýny


OPUSTIL JSEM...

Opustil jsem Brno
a odstěhoval se do Prahy
Odstěhoval se do Prahy
ale zůstal jsem v Brně
asi
protože Brno je moje město
bydlel jsem tam s našima
a ti tam leží
Na hřbitově máme hrob
v zákrytu za Hugo Haasem
se kterým táta chodil do školy
Já jsem zase s tátem chodil
povinně na výlety
a taky s maminkou
mojí
do Ořešína Útěchova Vranova
do Bílovic Adamova Babic
a kdovíkam
v zimě
v létě

Na přehradě jsem si myslíval
že se za mnou dívají slečny
tak pružné
zadržoval jsem dech a vtahoval
břicho
tváře
Ale nebylo tomu tak
nedívaly se
zamilovaný jsem byl
stokrát
a stokrát mě opustily
milované bytosti
a nedivím se jim
sám bych se opustil
kdyby to šlo

A je to Brno
o kterém mluvím
když mám vzpomenout na kamarády
Dřív jsem je soudil podle toho
u koho bych se ukryl
kdyby zase přišel Hitler
ale dnes je to jinak
Neobrátil bych se na nikoho
ne ne
přece jim nebudu kazit život
mým životem
ale schovaný bych chtěl být
v Brně
to je to
Kdybych se někde měl
propadnout do země
ať je to v Brně
ani oběsit bych se jinde nechtěl
než v Brně
a zastřelit se
už tuplem ne

Brno se člověka drží
jako veš
Žiju v Praze
a to je přece něco
a drhnu to Brno kartáčem
a nic
Rozloženo na pahorcích
připomíná Brno Jeruzalém
dočetl jsem se v knize
Věčné město
a já se k němu obracím zády
říkám si
Potvoro líná
však uvidíme, jestli mě dostane!
V Lužánkách prý bývali bažiny
člověk se tam mohl utopit.
Chodím tam celý život
ale už tam nepůjdu.
Nedám na to, že je vysušili.
Cha! To se tak říká vždycky.

Brno má u mě utrum!
Denně si to říkám
a zase nic.
Tak teda nic.
Když nic tak nic,
toho Brna se asi už nezbavím,
říkám si někdy.
Možná to ani nechcu,
myslím si někdy.
To si myslím.
A je to tak,
je to tak.

autor: Arnošt Goldflam
kniha: Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně

vydavatelství: Větrné mlýny

FAR AWAY FARDA

Ať Zetor nebo Kometa,
Brno je v hokeji
předobraz Hamleta.
To be or to Bobby?
Fardu chytaj mdloby,
Nadrchal..
dávno již dochytal.
V Brně jsou hokeje
osamělé hobby.


autor:Tomáš Kafka
kniha: Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych  v Brně

vydavatelství: Větrné mlýny

čtvrtek 23. července 2015

35/10

Když před zrcadlem kartáčuji dceři
 její hebké kaštanové vlasy,
pozoruji šedé záblesky na své hlavě,
jak za ní stojím jako prostříbřená služebná. Proč 
začínáme odcházet, když oni 
začínají přicházet, proč mi fald
na krku vyvstává za něžného hrocení
jejích boků? Zatímco má pleť vysychá
a důlkovatí, ona se otevírá jako šťavnatý,
dokonalý květ na hrotu kaktusu;
zatímco mým tělem propadají poslední
naděje na dítě, třeba i nepovedené,
přezka její kabelky plné vajec, oblých
a pevných jak žloutky na tvrdo, se už už
chystá zacvaknout. Před spaním jí kartáčuji 
rozcuchané voňavé vlasy. To je ten prastarý
příběh - nejstarší na naší planetě - 
příběh nahraditelnosti.

Kniha: Papežův penis a jiné básně
Autor: Sharon Oldsová
Vydavatelství: Host


pondělí 20. července 2015

Balada z nemocnice

Dvacet lůžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných,
na tvářích horečné jíní
a na rukou padlý sníh.

V koutě, jenž se věčně stmívá,
od okna nejdál v jizbě té
leží, trpí, odpočívá
člověk, číslo třinácté.

,,Pane doktor, slunce svítí
do všech loží mimo mé.
Proč v kout jste dal mě položiti,
když bez slunce hned zemřeme?

Kdyby na hruď svítilo mi
jak jiným denně na pozdrav,
zítra už bych lámal hromy
a byl bych jako ryba zdráv.

Montér jsem a musím žíti,
mám v hlavě velký vynález,
aeroplán chci sestrojiti,
jenž s celou zemí by se vznes

a přeložil ji v kraje jiné,
v okruh laskavějších hvězd,
kde chudák lehko nezahyne.
Nemluvím z cesty! Na mou čest!

Proto tam, kde slunce svítí,
dejte mě hned přeložit.
Mám-li stroj ten sestaviti,
musím k tomu přece žít!''

,,Dvacet lůžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných.
Jak dát vás tam, kde leží jiní,
když slunce chce mít každý z nich.

Však počkejte -  u okna leží
fthisis gallopans, - číslo tři,
ač slunce má, přec dýchá s těží
a konec týdne nespatří.

Až umře, dám vás přeložiti
do jeho slunné postele.
Teď musíte však léky píti.
Jste jako oheň po těle.''

Ubíhá noc prvá, druhá,
jitro mdlé se plíží z niv,
chorý hlídá svého druha,
ale ten je ještě živ.

V koutě zatím nemoc tuhá
tiskne víc, než tiskla dřív,
chorý čeká na smrt druha,
kdo ví, dočká-li se živ?

Ubíhá šestá, sedmá, -
v tmavém koutě zved se muž,
v očích oheň, v rukou led má,
čekal strašně dlouho už.

Po síni jde tichým krokem,
všechno spí a všechno spí,
spí i ten, co je mu sokem,
úbytě rychlé, číslo tři.

Ruce na hrdlo mu krade,
ruce stiská ze všech sil.
,,Chtěl jsem žit, kamaráde,
proto jsem tě uškrtil.''

Ráno nesou v pytlovině
mrtvé tělo, číslo tři,
soumrak do celé pad síně,
v oknech hvízdá povětří.

Chorý, který ležel v stínu,
přenes je k oknu blíž.
Bože, ty znáš jeho vinu,
zda mu, bože, odpustíš?

První den bez slunce přešel,
marně čekal chorý naň,
druhý den bez slunce přešel, 
chorý smutně sklonil skráň,

třetího dne slunce vstalo,
v okna střáslo zlatý pel,
devatenáct loží hřálo,
mrtvý je už neviděl.


Kniha: Balady
Autor: Jiří Wolker
Nakladatelství: Doplněk