Mé město

Miluji tu sluncem prozářenou zem

kde v stráních vonné víno zraje

kde lidem v srdcích cimbál hraje

a o žních zavlní se zlaté zrno

Miluji tu zem

pro její boží muka v poli

pro její vlídnou metropoli

pro moje milé město Brno

Rád mám i jeho dějiny

Slavné i padlé hrdiny

Už mnohá vojska měřila zde sílu

Dnes se k nebi zvedá jen Mohyla míru

Kolik to umělců vzešlo z tvého dvora

ať mistrů tónů, slova nebo pera

Byla to častokrát velmi slavná éra!

Jeden z nich jako by šeptal mi do ouška

,,Tady se zrodila i moje Bystrouška!"

Miluji tu vínem provoněnou zem

která je mojím domovem

Rád vracím se vždy znova

k lesnatým kopcům nad městem

ke siluetě Brna

k těm věžím Petrova

Autor: Antonín Reček
Kniha: Čekanky
Nakladatelství: Sursum

Naděje

Až v jeden krásný den

paprsek naděje

přetaví láskou i atomovou sílu

Až budem vírou 

i hory přenášet

a věda zacloní i  ozonovou díru

potom se napijem

z těch horských studánek

a milý s milou si sednou

ve svěží jarní trávě

Pak nás zas probudí

i čistý lesní vánek

tam někde v Beskydech

nebo na Šumavě

Autor: Antonín Reček
Kniha: Čekanky
Nakladatelství: Sursum

Návrh na truchlohru

Řeka jménem Straka

rozpomene se na svou pravou podobu

a odletí jednoho večera

prostě pryč.

Muž jménem Antonín

spatří ji na svém poli a

puškou ji

prostě zastřelí.

Zvíře jménem Straka

želí pozdě svého svévolného činu 

(neb nouze o vodu

prostě nastane).

Muž jménem Antonín

( a to, žel, není žádný zázrak) neví

o své spoluvině

prostě nic.

Muž jménem Antonín

(a to do určité míry usmiřuje)

umře nicméně žízní

prostě taky. 

Autor: Christian Morgenstein
Kniha: Šibeniční písně
Nakladatelství: Labyrint

Jak si šibeniční dítě pamatuje měsíce

Jelen

Úrok

Přes zem

Buben

Klepem

Čeřen

Červoňec

Prsten

Za tři

Řemen

Psychopad

Sirotčinec

Autor: Christian Morgenstein

Kniha: Šibeniční písně

Nakladatelství: Labyrint

1942

Smrkové piano, hrej

v temných koncertních síních

mého strýce,

Je mu dvacet šest let a je

mrtvý,

vrací se domů

lodí z města jménem Sitka

a jeho rakev

cestje jako prsty

Beethovenova

po sklenici

vína.

Smrkové piano, hrej

v temných koncertních síních

mého strýce,

hrdiny mého dětství, který je

mrtvý,

posílají ho zpátky

do Tacomy.

Za noci jeho rakev

cestuje jako ptáci,

kteří létají pod hladinou moře

a nedotknou se nebe.

Smrkové piano, hrej

v temných koncertnách síních

mého strýce,

vezmi si jeho srdce

za milence,

vezmi si jeho smrt

za své lože

a přivez ho zpátky domů

lodí z města jménem Sitka,

aby byl pochován,

kde já se narodil.

Autor: Richard Brautigan
Kniha: Ano, rybí hudba
Vydavatelství: Volvox Globator

Adrenalinová matka

 Matko máadrenalinová

v šatu z komet,

střevících z rychlích ptačích křídel

a stínu skákající ryby,

dík, žes zažehla v mém těle

lásku a poznání.

Bez tebe jsem mrtvý.

Autor: Richard Brautigan
Kniha: Ano, rybí hudba
Vydavatelství: Volvox Globator

Smrt je krásná limuzína parkující

Smrt je krásná limuzína parkující

pro radost zlodějům v ulici lemované stromy,

jejichž větve jsou jako střeva

smaragdu.

Dychtivče smrti, nastup si a odjeď

jak prapor z tisíce plápolajících

funebráckých síní.

Ukradl jsi smrt, protože se nudíš.

V San Francisku v kinech

nedávaj jedinej dobrej film.

Chvíli se projíždíš sem tam, hraje rádio,

pak opustíš smrt, jdeš pryč

a přenecháváš ji policajtům,

ať si ji hledaj.

Autor: Richard Brautigan
Kniha: Ano, rybí hudba
Vydavatelství: Volvox Globator

zákon

koukej, řekl mi, 

vidíš ty malý děcka, jak umíraj na stromech?

a já na to: cože?

a on povídá: podívej se,

a tak jsem šel k oknu

a fakt, děti visely na větvích,

některý byly mrtvý, některý umíraly

a tak povídám: co to má znamenat? 

a ona na to: já nevím, ale by to schválený.

když jsem ráno vstal,

na stromech byli pověšení psi

někteří byli mrtví, někteří umírali

a tak jsem se obrátil na kamaráda a zeptal se:

co to má znamenat?

a on řekl: neřeš to,

už se stalo, odhlasovali to,

je to rozhodnutý,

a den nato to byly kočky, 

nechápu, jak je mohli všechny tak rychle pochytat

a pověsit na stromy,

ale dokázali to

a pak přišli na řadu koně a to už bylo zlý,

protože se polámalo hodně větví

a druhý den po vajíčkách na slanině

na mě kamarád u kávy 

vytáhl pistoli a povídá:

jdeme, 

a šli jsme ven

a na stromech viseli muži i ženy, 

většina z nich byla mrtvá nebo 

umírala, on nachystal provaz a já řekl:

co to má znamenat? a on na to: neřeš to,

bylo to schválený, je to v souladu s ústavou,

odhlasovala to většina, a svázal mi ruce za zády 

a roztáhl oprátku.

nevím ale, kdo pověsí mě, řekl,

až budu hotovej s tebou, vypadá to, že 

nakonec z nás zbude jenom jeden

a ten se bude muset pověsit

sám.

co když to neudělá? zeptal jsem se.

musí, opáčil, bylo to schválený.

aha, řekl jsem, tak do toho, ať to

máme 

z krku.

Autor: Charles Bukowski

Kniha: Příliš blízko jatek

Vydavatelství: argo

hodně tvých básní je o smrti

ano, i tahle

a jednou možná skončí v nějaké

mé sbírce.

a

ta bude stát na

poličce

a bude čekat na tebe

ačkoliv budu už dlouho

po smrti.

představ si to:

v jistém smyslu budu zase promlouvat

a to jenom k tobě.

a tohle si zapiš za uši:

slova, která před sebou

právě vidíš

jsem kdysi pečlivě

sázel do stroje

ve žlutém světle

s rádiem puštěným nahlas

a myslel přitom 

na tebe.

když se zamyslíte nad smrtí

opravdu důkladně

zjistíte jako já

že sem patří

že má smysl

stejně jako

tenhle psací stroj

tahle krabička sirek

tahle sponka

stejně jako

další stránka

a další báseň

následující

za touhle.

Autor: Charles Bukowski
Kniha: Příliš blízko jatek
Vydavatelství: argo

sbohem lásko

ze všeho mrtvolný popel

roztloukli jsme ji na padrť

utrhli jsme jí hlavu

ruce

nohy

vyřízli pohlavní orgány

vychcali se na srdce

ze všeho je

mrtvolný popel

chodníky ztvrdly

oči lidí jsou krutější

hudba ohranější

popel

zbyl mi pouhý

popel

nejprv jsme se vychcali na srdce

teď chčijeme na popel. 

Autor: Charles Bukowski
Kniha: Příliš blízko jatek
Vydavatelství: argo

oči bez duše

v hořkém ránu

rostou vysoké růže

a žáby slaví

triumf.

v prázdném balónu noci

nic neroste;

noc hryže a krká

a vítězství slaví

jen prostopášnice

s roztaženýma nohama

a očima bez duše.

v poledne,

nejspíš poledne,

se konečně něco

stane.

naskočí zelená,

všichni popojedou.

život sám o sobě není zázračný.

zázračná je

věčná přítomnost bolesti -

je jako kladivo

když už nemůžeš ani řvát, ani plakat

a sedí na tobě

a hledí ti do očí

požírá tě zevnitř.

ráno večer v poledne

všichni popojedou

a vražda a zrada

přátel a milenek

i všech ostatních

projede i tebou.

bolest je radost z té

nejkrutější pravdy

co přichází bez

varování.

v životě sami

ve smrti sami.

i blázni pláčou.

ráno večer v poledne. 

Autor: Charles Bukowski
Kniha: Příliš blízko jatek
Vydavatelství: argo

lidi jako květiny

Z ulice se line

zpěv-

lidi konečně vypadají

jako květiny

policajti odevzdali

odznaky

armáda nechala sešrotovat zbraně i stejnokroje. už

nepotřebujeme kriminály ani noviny ani blázince a

zámky na dveřích.

do bytu mi vběhne nějaká ženská

a křičí:

ZMOCNI SE MĚ! POMILUJ MĚ!

je nádherná jako doutník

po stejku. zmocním

se jí.

ale jen co odejde

něco mě popadne

zamknu dveře

jdu ke stolu a ze šuplíku vytáhnu

pistoli. taky umí milovat,

po svém.

LÁSKU! LÁSKU! LÁSKU! zpívá dav

v ulicích.

vystřelím přes okno

sklo mě pořeže v obličeji

a na rukou. sejmu dvanáctiletýho kluka

starce s plnovousem

a rozkošnou dívenku připomínající keř

šeříku.

dav přestane zpívat a

zadívá se na mě.

stojím v rozbitém okně

ve tváři

krev.

,,tímto,'' zařvu na ně, ,,bráním

vlastní ubohost a právo nikoho

nemilovat!''

,,nechte ho bejt'' ozve se někdo,

,,je to blázen. příliš dlouho vedl

zpustlej život.''

jdu do kuchyně

sednu si a naliju si

sklenku whiskey.

dojdu k závěru, že jedinou definicí

Pravdy (která se neustále mění)

je toto; je to věc nebo čin nebo

názor, který dav 

odmítá.

ozve se bouchání

na dveře. ta samá ženská

je krásná, jako když na zahradě

najdeš velkou

tlustou žábu.

zbývají mi dvě kulky.

vypálím

obě.

a ve vzduchu jen

oblaka. ve vzduchu jen

déšť. lidský život je tak krátký, že se 

smyslu nikdo nedobere a

ty haldy knih jsou vlastně

nanic.

sedím a poslouchám

jak zpívají

sedím a poslouchám

je.

Autor: Charles Bukowski

Kniha: Příliš blízko jatek

Vydavatelství: argo

únik

nejlepší bylo

stáhnout

rolety

vycpat zvonek

hadry

dát telefon

do 

ledničky

a vlézt si do postele

na 3 nebo 4

dny.

a pak 

bylo nejlepší

že

jsem

nikomu nikdy

nechyběl.

Autor: Charles Bukowski
Kniha: Básně II.- Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl
Vydavatelství: Pragma

nelepší z chovu

není o čem

debatovat

není si co

pamatovat

není na co

zapomínat

je to smutné

a

není to 

smutné

zdá se

že nejrozumnější

věc

co může

člověk

provést

je

sedět

s drinkem v

ruce

zatímco zdi

s úsměvem

mávají

na

rozloučenou.

projdete 

tím

vším

s určitou

dávkou

schopností a

odvahy

pak

zmizíte

někdo přijme

možnost existence

Boha

který mu pomůže

se s tím

porvat

jiní to berou

jak to leží a

 běží

a na ty

dnes večer

piju.

Autor: Charles Bukowski
Kniha: Básně II.- Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl
Vydavatelství: Pragma

temnota

na Lidstvo padá temnota

a tváře nabývají strašných 

podob

chtěly víc, než bylo

možné.

všechny naše dny jsou poznamenané

nečekanými

potupami - některé mají katastrofální

následky, jiné méně

ale proces je

únavný a

nekonečný.

vládne únava.

většina to

vzdá

a zbude po nich místo

kde měli být

lidé.

naši prapředci, náš

vzdělávací systém,

země, média

způsob

jak zklamali a svedli

z cesty masy; byly

poraženy

vyprahlostí

současného

snu.

nebyli si

vědomí, že

úspěch, vítězství,

štěstí nebo

jak tomu chcete sakra

ještě

říkat

musí mít

své oběti.

pouze nové sešikování a

pokračování

dodává základ

kouzlu, které se možná

ještě vyvine.

a teď

když jsme připraveni sami sebe zničit

zbývá velice málo

co by se dalo zabít

což dělá z tragédie

míň a víc

mnohem mnohem

víc.

Autor: Charles Bukowski
Kniha: Básně II.- Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl
Vydavatelství: Pragma

není tomu pomoci

v srdci je místo, které

se nikdy nezaplní

prostor

a i v těch

nejlepších chvílích

a

nejlepších

časech

o něm budeme vědět

budeme o něm vědět

víc než kdy

jindy

v srdci je místo, které 

se nikdy nezaplní

a

budeme čekat

a

čekat

v tom

prostoru.

Autor: Charles Bukowski
Kniha: Básně II.- Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl
Vydavatelství: Pragma

NEJEN Z BOLESTI

Kdyby všichni sebevrazi

naráz vstali z mrtvých

zůstalo by z živých

žalostně málo

autor: Petr Burian
kniha: Úzkost
vydavatelství: PmD- Poezie mimo domov

ANO

Jsou chvíle natolik bolestné

že zbývá sotva schopnost pomodlit se

Jsou i takové

že s bídou slovo zašeptáme

Ale jsou i okamžiky

připomínající smrt

kdy nedokážem uvolnit již ani myšlenku

To potom i sebevražda byla by silou

Vysvobozením

A z děsivé prázdnoty

kterou přese všechno ostře pocťujem

už může pomoct jenom starý dobrý

nepoznaný Bůh

Pak klidně můžem říci

Ano vím

právě jsem se vrátil z  temnot

z temnot svého bytí

TEPRVE POZDĚJI

Kdysi jsem nevěřil

že básníci píší i proto

aby se nezabili

Teprve později jsem pochopil

že v nejkrajnější úzkosti

jak obklíčená

k smrti štvaná zvěř

každou básní 

odsunuji smrt

autor: Petr Burian
kniha: Úzkost
vydavatelství: PmD- Poezie mimo domov

***

Co zůstane v prázdných dlaních

vezme bolest

neotěhotněla-li právě smrt

Potratí-li 

dostáváme se zpravidla blíž

k spalujícímu slunci

autor: Petr Burian
kniha: Úzkost
vydavatelství: PmD- Poezie mimo domov